Cesta domů

Alabamu jsem opouštěl 5. června a letěl do Prahy přes Atlantu a Paříž. Zajímalo mě, jak může na amerického turistu Evropa působit. Jaký z ní asi bude mít moje hostmum pocit, až se sem vypraví? Neviděl jsem Českou republiku rok, a proto si myslel, že budu mít šanci ji znovu objevit.

Už z okénka letadla byl patrný jiný reliéf krajiny a především míra urbanizace naší země: jasně oddělené lesy, pole a města. Kam se poděly předměstí plné čtyřproudých dálnic a nekončící řady stejných rodinných domů? Proč stojí tak blízko u sebe a mají červené střechy? Kde tady ti lidé jedí? Nevidím žádné Taco-Bell ani Wendey‘s.  Letadlo se začne stáčet směrem k Ruzyni. Prahu máme jako na dlani a je krásně vidět dům, ve kterém bydlím. Za chvíli dosedáme a rolujeme po ranveji. „Hele, králík!,“diví se Kanaďan, se kterým cestuji.  Jsem doma!

Pražské letiště mi najednou přišlo strašně malé. Na novém terminále se pomalu procházela hrstka lidí. Vzal jsem si kufry z běžícího pásu a poprvé na mě někdo česky promluvil: „Celní kontrola, pane.“ Pak už nic nebránilo tomu, abych se setkal s rodinou. Ta se vůbec nezměnila a vypadalo to, jakoby se zastavil čas a já si jenom někam odskočil. Jediný, koho jsem měl problém dešifrovat, byl můj brácha, který mě přerostl, nechal si narůst delší vlasy a změnil se mu hlas. Brzy jsme si ale na sebe zase zvykli.  Cestou domů jsem zaregistroval další markantní rozdíly jako neposekanou trávu, záplaty na silnicích a především fakt, že všechny věci v ČR jsou v poměru k věcem v Americe 1 ku 1,5. To byl asi největší problém, protože jsem musel i obyčejnou skleničku držet opatrně, aby mi neproklouzla mezi prsty. Tak malá mi přišla. Během dalších dnů mi došlo, že nebudu spát na posteli 3×2 metry, a má aklimatizace byla u konce. Postupem času mi došlo, že má člověk tendenci si věci idealizovat. Zatímco v USA jsem si často myslel, že některé věci děláme jinak a lépe, přišel jsem na to, že tomu ne vždy tak je. A nyní je tomu zase naopak. Každopádně jsem byl rád, že jsem opět v kulturní stověžaté Praze.

Orientation meeting

Po samozřejmých setkáních s kamarády jsem se zastavil i v agentuře Americké kulturní výměny – AISE, kde jsme si popovídali o mém nevšedním roce a já dostal možnost promluvit o něm na orientační schůzce pro budoucí exchange studenty agentur AISE a ASSE v aule Vysoké školy ekonomické. Najednou jsem tam stál mezi těmi, co už to „mají za sebou“. Živě si přitom pamatuji, když jsem tam seděl já a nevěděl, co mě čeká. Ve zkratce jsem nastínil, co jsem zažil a především všechny odkázal na tyto stránky.

Rozdílové zkoušky

Jak je to vlastně s přerušeným studiem v ČR? Vše záleží na vaší škole. Protože se probíraná látka v USA většinou neshoduje s tou, kterou byste se učili v České republice, musí tento fakt školy nějak vykompenzovat. Ve většině případů se uchylují k tzv. rozdílovým zkouškám, na které se student látku ročníku, který „zameškal“, naučí. Některé školy vykonání takovýchto rozdílových zkoušek ani neumožňují, jiné ho povolují, ale jejich průběhy a obtížnost se liší. Zatímco na soukromých školách pravděpodobně postoupíte do dalšího ročníku bez problémů, jinde už to nemusí být tak lehké. Některé školy vyžadují srovnávací zkoušky pouze z hlavních předmětů. Gymnázium Českolipská, kam chodím já, je v tomto ohledu zajímavou školou. Vykonání rozdílových zkoušek sice umožňuje, ale jsou abnormálně náročné. V celé historii školy se je podařilo složit prý pouze jednomu člověku, což je skutečně málo, pokud si uvědomíme, že do ciziny každý rok odjedou průměrně tak dva nebo tři. Když jsem do Spojených států odjel, vrátily se z nich dvě holky, které nyní chodí do mé třídy. Jedna vzdala učení o prázdninách, druhá neprošla hned svou první zkouškou z fyziky. Přesto je rozhodně nejsvědomitější z mých spolužáků a má nejlepší známky. Na vysvědčení měla dokonce nakonec samé jedničky, což je na náš ústav v sextě skutečně pozoruhodný výsledek. I přes to všechno, jsem se rozhodl do toho jít.

Pravidla hry na Gymnáziu Českolipská jsou jednoduchá. Rozdílové (komisionální) zkoušky se dělají prakticky ze všech předmětů kromě výchov (tělesná a výtvarná/hudební). Po předložení přeloženého vysvědčení z Ameriky s razítkem od soudního překladatele mi byly uznány hodiny angličtiny. Zbývalo mi tedy 10 předmětů, které jsem se měl naučit. Začíná se na konci prázdnin, kdy se v jeden den smí konat pouze jedna zkouška. Pokud jednu neuděláte, další se nekonají a opakujete ročník. Byl mi přidělen rozpis zkoušek v tomto pořadí: matematika, dějepis, základy společenských věd, chemie, zeměpis, český jazyk, německý jazyk, biologie, fyzika a společenskovědní seminář.

Před koncem školního roku jsem tedy obešel všechny profesory a řekl jim, že zkoušky budu dělat a zeptal se, na co bych se měl při učení zaměřit. Vtip je v tom, že správná odpověď zní: všechno. To není už z principu zvládatelné, protože z každého předmětu jsou toho kvanta, a proto jsou podle mě rozdílové zkoušky na naší škole těžší než maturita, při které se sice učíte látku za čtyři roky, ale z předmětů, které si vyberete a není jich 10 ale 4. Půjčil jsem si sešity od dvou spolehlivých lidí a ještě než skončil spolužákům školní rok, jsem se jimi začal prodírat a učit se. To jsem dělal fakticky na chalupě celé prázdniny, kromě doby, kdy jsme s kamarády dojeli na kolech z Prahy do Vídně. Přinutit se k učení, když ostatní mají prázdniny, je sice těžké (zvláště pak s pocitem, že zkoušky přece nikdo neudělal a navíc lze skončit v mém případě např. na deváté zkoušce z fyziky a ztratit vše), přesto mě slova mého amerického učitele W. Washingtona „hard work pays off“ hnala vpřed.

↑ Praha – Vídeň, 530 km za pět dní

Samotné zkoušky začaly 30. srpna, kdy jsem se ve škole sešel s lidmi, kteří dělali reparáty. Každá zkouška se skládá z testu a potom z mluvené části, kde je přítomna komise. Zkouší vždy vyučující, který třídu ten rok učil, ostatní se však také mohou ptát. Důležitou první zkoušku z matematiky jsem udělal a stejně tak potom hravě i dějepis. Přišlo tedy 1. září a já nevěděl, do jaké třídy nastoupím. Začal jsem tedy chodit do mé třídy a zároveň s tím skládal zkoušky. Všechny jsem zároveň překvapoval tím víc, čím více zkoušek se mi podařilo udělat. Přiznejme si totiž, že všichni mí spolužáci nepočítali s tím, že usedneme vedle sebe v lavicích už v den, kdy jsem jim říkal, že do Ameriky pojedu. Rozdílové zkoušky se mi nakonec podařilo jako druhému v historii našeho gymnázia udělat a neztratil jsem tedy rok strávený v USA. Je třeba říci, že se mi zkoušky podařilo složit i díky trpělivosti mé rodiny a především dědovi, který mi pomohl s fyzikou a matikou. Děkuji učitelům, kteří neztratili soudnost, poznali, že jsem se opravdu dost učil a snažili se mi vyjít vstříc. Doufám, že můj typicky americký příběh dodá odvahy studentům z Českolipské, kteří se v budoucnu z ciziny vrátí.

Škola

Během prázdninového učení nešlo neporovnávat vzdělávací systémy v České republice a USA. Ukázalo se, co mi který dal. Své reálné znalosti totiž doopravdy neotestujete do doby, kdy z kolotoče chození do školy nevypadnete. Zjistil jsem, že se toho v Česku učíme příliš mnoho do všemožných detailů a snadno to přirozeně zapomínáme. A právě že bohužel s tím i to důležité! Méně někdy znamená více. Myslím si, že by se ve školách mělo učit pořádně to podstatné a trvat na tom. Zapomíná se, že škola by měla být přípravou k životu. Americké školství je zase založené na učení hrou a obhajobě vlastního názoru, který lze ovšem těžko bez znalostí souvislostí vytvořit. Respektive názor má každý, s argumenty je to těžší. Ideální by proto bylo od každého něco. V současné době se účastním Pražského studentského summitu, který byl prapůvodně inspirován modely jednání na amerických školách. Je báječné, že takový projekt v České republice existuje. Ze spolužáků jsem sestavil delegaci a zastupujeme letošní rok v OSN Spolkovou republiku Německo, já ve Valném shromáždění. Simulujeme chod Organizace spojených národů a hrajeme si při tom na diplomaty.

Se školou souvisí i trávení času. To byla jedna z dalších věcí, které mě zaskočily. Můj život se stal hektickým a na nic nemám tolik času, kolik bych si přál. Teď na podzim přicházíme a odcházíme ze školy za tmy. Doma přitom zase trávím spoustu času školou. To by se mi v Americe nemohlo stát. Tam byly koníčky a zábava na prvním místě. Nemusel jsem se ničím zatěžovat, žil pohodlně a hlavně podle svého. Proto nelibě nesu komentáře rodičů, jak mám co dělat. Amerika mi dala pocit, že je vše možné, ale musí se za to bojovat. Spojené státy také člověka naučí větší občanské zodpovědnosti a angažovanosti.

Čas plyne dál…

Má hostfamily se má dobře. Jai o prázdninách dostal nový kontrakt a je na vrcholu kariéry. Stal se stálým profesionálním hráčem v Major League za Kansas City Royals, takže zase měním barvy a fandím jinému týmu. Chcete-li, podívejte se na videa některých jeho odpalů zde a zákroků tady. Jai mi taky v říjnu poslal poštou jeho model baseballové pálky, který mi dal k Vánocům, ale já s ní nemohl letět letadlem. Betty odjela v listopadu s kamarádkou na Hawaii. Naše kočka Sydney jednou odešla na lov a už se nevrátila. V listopadových volbách do Kongresu byla do Sněmovny reprezentantů zvolena Demokratka Terry Sewell. Náhodou došlo předtím k tomu, že jsem se objevil v její volební kampani. A snad jí tak i pomohl. Poblahopřál jsem jí proto z domova v dopise ke zvolení.

Začal jsem a skončím balíkem na poště, který obsahoval Yearbook – knížku, na které během školního roku studenti pracují a bude jim ho po zbytek života připomínat. I když jsem se přímo nepodílel na jejím vzniku, zdobí titulní stranu moje kresba Dallas County High School. Pro exchange studenta jsou v Yearbooku neocenitelné fotografie všech žáků, učitelů, školních aktivit a sportovních zápasů.

I když má epizoda života za oceánem skončila, zůstávám v kontaktu s americkou kulturou prostřednictvím akcí Amerického kulturního centra, které toho lidem se zájmem o historii a kulturu USA spoustu nabízí.

Jako ostatně všechno, musel i můj rok v USA jednou skončit. Vzpomínka na odjezd sem je stále živá, a proto se zdá, jako by tomu bylo včera. Jinak mi ovšem přijde, že ten rok uplynul normálně a ba naopak, že jsme byli v New Orleans před týdnem.

Opustit Česko a odjet studovat do Spojených států byl můj nápad a sen, který se mi podařilo uskutečnit. Netušil jsem, jakou mám pravdu, když jsem napsal: „… zažiju příhody, které nedokážu vymyslet a nemůžu si k nim zatím přečíst scénář.“ Jednalo se o nevšední rok plný zážitků, který každý výměnný student nemá, a neočekávalo se, že bych měl něco podobného zažít. Od prvního dne šlo o dobrodružství.

Když jsem minulý rok vybíral fotku do hlavičky těchto stránek, napadl mě Manhattan. Na stejné místo jsem se tento rok podíval!

Tolerance a Afroameričené na Jihu

Dostal jsem se do Selmy v Alabamě, což učinilo můj pobyt rozhodně zajímavějším. Byl především o toleranci a učení žít s jinou rasou. My v Česku tolik menšin nemáme a do styku jsem přicházel až na pár výjimek s bělochy. Pokud se nemýlím, na naše gymnázium chodí tři asiaté a na Žižkově narazíte na Romy. To je všechno. Najednou jsem se ocitl ve městě, kde jsem byl menšinou já – běloch. Selma je spjatá s černochy a s boji za jejich práva. Vzhledem k tomu, že byl můj host father černoch, jsem se osobně s bělochy setkal asi až třetí týden, kdy se mě sousedé rozhodli vzít na výlet. Vzpomínám, jak jsem hledal za volanty aut lidi mé pleti, abych se ujistil, že tu nejsem sám. Nastoupil jsem na školu s 1 200 studenty a byl tam jediný bílý! Dokážete si představit ten pocit? Nejde jen o barvu pleti, ale hlavně o rozdílné chování. Typičtí Afroameričané na Jihu jsou bohužel ignorantní, nepořádní, hluční, chudí a nevzdělaní. Trvalo mi chvíli, než jsem na civilizovanější černochy začal narážet a ještě déle než si připustil, že zde takoví existují.

Za vše může minulost. Černoši se do Ameriky dostali z Afriky, aby pracovali. Byli otroci a přesto ani v tak svobodné zemi jako je USA se jim nedostalo stejných práv až do šedesátých let minulého století, kdy si je museli vybojovat. Selma byla jedním z míst, kde k tomu došlo. Do té doby do školy chodili odděleně. Můj učitel na angličtinu mi několikrát o sloučení škol jako pamětník vypravoval. V Selmě s tím nebyl žádný problém. Zjistil, že jeho černošští vrstevníci mají stejné problémy a city jako on a vše probíhalo relativně hladce. Tou dobou se jeho a později moje stará škola jmenovala Parish High School a jak učitelé, tak žáci byli dobrý mix. Jenže potom se do Selmy přistěhovala jedna paní, která začala hlásat o nebezpečí kriminality, které dětem na státních školách hrozí. Během jednoho měsíce většina rodičů přehlásila své děti do soukromých škol a ti, co na to neměli, ušetřili a během pěti let byla škola dominantně černošská a přejmenovala se na Selma High School. Obě rasy začaly žít odděleně a chudoba nevzdělaných černochů vedla k tomu, o čem ta paní mluvila před tím a vlastně to způsobila. V Selmě jsou gangy, které prodávají drogy a střílejí po sobě. Neříkám, že by k tomu nedošlo bez toho, co se v Selmě stalo, protože stejná situace je ve většině měst v tzv. Black Belt, tedy pásu ve Spojených státech s převážně afroamerickým složením obyvatel. Ve snaze navázat hovor, zeptal jsem se holek, jestli je to jejich brácha nebo sestřička to miminko na fotce za obalem jejich sešitu. Byly to jejich děti! Před měsícem zastřelili kluka jménem Joshua Jackson, kterého si pamatujeme. Bylo mu pouhých 15 let. I když to vždycky nebylo lehké, žádný rasista se ze mě nestal!

Myslel jsem si, že se jedná o místní problém, ale zjistil jsem, že rasová otázka je aktuální napříč Spojenými státy. Nechci, abyste si mysleli, že Afroameričané jsou pouze takoví! Na první škole jsem strávil pouze 5 týdnů a zbytek roku chodil do daleko lepší školy, která je ukázkou toho, že to jde. Vždyť i spousta významných a vzdělaných Američanů jsou černoši. A Barack Obama je jím z poloviny. Tyto věci jsou ale jinak vnímané na Jihu než na Severu.

Lidé

Za tento rok jsem potkal spoustu nových lidí. Bydlel jsem nejdříve u člověka, se kterým jsem si nerozuměl a ani to nešlo. Napsal jsem toho o mém prvním host fatherovi Terrym už dost. Skromné podmínky a nepohoda, ve které jsme žili, mi daly mnoho. Nikdy není čas na zoufání a život se má brát takový, jaký je. Brzy jsem v Selmě nebyl sám, ale svůj osud sdílel s dalšími 11 exchange studenty, kteří tímto městem prošli. Stala se z nás skutečně zajímavá parta plná rozdílných charakterů, které byly dány i tím, ze které země jsme pocházeli. Uměli si ze sebe udělat legraci a zároveň se podržet. Byť většina z nich změnila rodinu a stát, zůstaly nám vzpomínky a nás pět, co v okolí Selmy zůstalo, jsme se vídali až do konce pobytu.

moje host mum Betty S. Miller

Mou druhou host family byli Millerovi. Lidé, kteří se ani do programu pro výměnné studenty zprvu nepřihlásili a nevěděli o něm. Starali se o nás jako o své vlastní děti. Je třeba si uvědomit, že nic z toho, co pro nás dělali, nebylo samozřejmostí a obdivuji je, že se rozhodli uskromnit a do domu si na rok pozvat dva mladé kluky a věnovat se jim. Můj dík jim patří za vše: od střechy nad hlavou a vaření večeře po půjčení limuzíny na události jako byly homecoming nebo prom, které určitě zpestřily náš pobyt. Důvěřovali nám, a proto bylo možné, aby mi dali klíčky a řekli: „Přeparkuj prosím toho Cadillaca.“ Rád bych jim jejich pohostinnost nějak oplatil, ale vynesením odpadků nebo vyluxováním bych ubíral práci služebné. Musím přiznat, že jsme si skutečně žili pohádkově. Kvůli pracovnímu vytížení mého host fathera a jeho ne moc výmluvné povaze jsem si daleko silnější vztah vybudoval s naší host mum Betty. Ta byla většinu času doma a měla na nás čas. Je super, že v USA žije rodina, se kterou mám tak úzký vztah a zůstaneme v kontaktu. Kdykoli bych tam přijel, půjčí mi auto a já můžu u nich chvíli pobýt a projet kus Ameriky. Budu rád, pokud oni mě navštíví v České republice.

Arch Archavanuntakul

Celý rok jsem strávil po boku dalšího výměnného studenta z Thajska s krkolomným jménem Arch Archavanuntakul. Měnili jsme společně školu, rodinu a i na všechny výlety po USA jeli spolu. Když zavzpomínám na naše první setkání, choval se strašně dětinsky. Ze šoku vůbec nemluvil anglicky a pořád gestikuloval. Došlo mi, že ho bude třeba zaučit a starat se o něj. První dny jsem mu dělal dokonce snídani. Snad i pro to, mě vždycky respektoval. Arch je jedním z těch lidí, kteří jsou nechtěně sami od sebe legrační. Nemůžete se ubránit nesmát jeho reakcím, stylu oblékání, přehnané péči o vlasy a módu,… Někteří Češi nás měli možnost potkat a budou souhlasit s tím, že jsem se s ním rozhodně nenudil. Mohl bych začít psát všemožné vtipné příhody a nedobral bych se konce! Musí se mu nechat, že je talentovaný na matematiku a také jeho malebný obličej a pozoruhodné jméno z něj činily pro mnoho holek roztomilého maskota. Holky byla jedna z věcí, o kterých se s ním ovšem nešlo bavit. Arch políbí a bude mít sex pouze s jednou ženou za život a ta se stane jeho manželkou! Nepoznával jsem tedy jenom americkou kulturu, ale i tu thajskou. Ledacos o ní vím, stejně jako Arch dokáže vyslovit jméno Jaromír Jágr. Rozuměli jsme si a zůstaneme přáteli na celý život. Plánuji, že se za ním pojedu podívat do Thajska a doufám, že budu mít možnost provést ho Prahou a pořádně zkoulovat v Krkonoších.

Našel jsem si spoustu nových kamarádů Američanů a naštěstí se neomezil pouze na mou školu, ale přišel jsem do styku se studenty soukromých škol, z nichž někteří se stali mými dobrými kamarády.

Americká kultura a angličtina

Hlavními cíli výměnného programu je poznat americkou kulturu, obohatit Američany o tu naší a zdokonalit si angličtinu. Celý rok jsem sledoval, jak Američané žijí, co jí, jakými auty jezdí, jak chodí oblékaní… Když nyní vidím americkou vlajku, dokážu si toho spoustu vybavit. Amerika se od Evropy hodně liší. Uvědomil jsem si, že se v České republice nežije špatně. Žiju tam pestrý život. Kdybych byl Američan v Alabamě, viděl bych sníh jednou za čtyři roky. Nelyžoval bych, nejezdil na kole, ani nějak jinak nesportoval. Měl bych fatální neznalost světového zeměpisu. Naše školství je podle mého názoru lepší. V Česku sice nejezdíme velkými auty, nemáme doma deset plazmových televizí na stěnách a nechodíme každý týden do restaurace, ale žijeme v porovnání s Američany strašně aktivní životy. Chodíme pěšky, máme hromadnou dopravu, jezdíme na chalupy. S mou rodinou o prázdninách cestujeme, v létě jsme u moře, v zimě v Alpách. Vždycky jsem bral jako samozřejmost, že žiju v Praze. Až teď mi pořádně došlo, že bydlím v jednom z nejkrásnějších měst Evropy. A také to, že nemá cenu se pořádně vztekat nad politikou, dokud nemáme takové nepokoje, jaké byly v květnu v Thajsku, a Arch je pochopitelně vnímal. I tak má cenu se zajímat a posouvat naši republiku dopředu, vždyť i v ní je spousta nepravostí a věcí na vylepšení. S tím souvisí, že jsem během tohoto roku dospěl k závěru, že by slušní lidé neměli rezignovat na politické ambice nebo aktivity a omezit se pouze na kritiku a jsem rád, že jsem na takové mladé lidi na internetu narazil a ovlivnili mě.

Moje angličtina se zlepšila. Dokážu pohotově reagovat a znám spoustu hovorových výrazů.

Cestování

Podařilo se mi hodně cestovat. Za to jsem opravdu rád, protože jsem měl možnost poznat spoustu tváří Ameriky. Dostal jsem se do 15 států, jak na východním, tak západním pobřeží. Podíval se do New Yorku, Washingtonu D. C., Philadelphie, Los Angeles, Las Vegas, New Orleans, Miami, Atlanty, Memphisu, Orlanda… Viděl Grand Canyon, překročil řeku Mississippi…

Moje cesty po USA; oranžově je vyznačena jízda, červeně lety (úsek Birmingham, AL - Atlanta, GA jsem letěl 4krát)

Být rok sám?

Podle kalendáře jsem byl mimo domov 297 dnů. Neviděl jsem rodiče, bráchu, kamarády. Jaké to je? Normální. Brzy si člověk na takový život zvykne. Musel jsem si věci rozhodovat a zařizovat sám. Někdy se rozhodnete špatně, improvizujete, ale učíte se tím. Uvědomil jsem si, že v životě není nic zadarmo a především to, že každý má svůj osud ve svých rukách a jaký si ho udělá, takový ho bude mít.

Exchange studenti a Marlow.cz

Bude to znít neuvěřitelně, ale za ten rok jsem se osobně setkal s více než 200 exchange studenty a o jiných věděl. Díky tomuto blogu se mi ozvali další, kteří v USA také byli a vyprávěli mi, jaký je jejich rok a občas jsme si chatovali. I mezi námi bloggery panovala hezká atmosféra a komentovali si statusy na Facebooku. Díky tomu jsem si udělal dost dobrý obrázek o tom, jaký pobyt mají ostatní, a mohl ho srovnávat s tím mým. Ozvala se mi celá řada lidí, kteří se do USA chystají nebo i tací, kterým se pouze líbily tyto stránky. A všichni se mě na něco ptali a já odpovídal, jak nejlépe mohl. Udržování stránek Marlow.cz pro mě byla zkušenost skutečně velká. Nejen po stránce vedení webu, ale právě tomu, že jsem se dostal do kontaktu s tolika zajímavými lidmi. Cítím se zároveň víc povolaný mluvit na téma: studium v USA.

Kolem a kolem jsem ale především obyčejný kluk, který v sobě našel odvahu vybočit ze stereotypu a poznat něco nového, přemluvil rodiče, vzal si s sebou laptop, hrál si na spisovatele a svůj příběh zaznamenal. A vám děkuji, že jste ho četli!

Cestu lesnatou Mississippi všichni prospali. Po mostě jsme překročili jezero Pontchartrain, které je vstupní branou do New Orleans. Vede přes něj nejdelší most na světě, po kterém jsme ale nejeli.

nekonečný most přes jezero Pontchartrain

Ubytovali jsme se v samotném centru ve stejném hotelu, kde byl Jai, na kterého jsme se tam přijeli podívat. Psal jsem o tom, jak jsme našeho host bráchu navštívili ve West Palm Beach na Floridě a šli na jeho baseballový trénink s Florida Marlins. Od té doby se toho poměrně hodně stalo. Hned po tréninku odletěl celý tým do New Orleans, kde mělo jejich soustředění pokračovat. Tam ale Jaiovi oznámili, že se ho rozhodli zbavit. Mají několik dobrých outfielderů a Jai by stejně pořád bojoval o to, aby hrál. V takovém případě jsou hráči buďto rovnou prodáni jinému týmu nebo se dostanou na seznam hráčů, kteří jsou volní. Jaie si z něj vybrali Sacramento River Cats ze Sacramenta v Kalifornii, kteří měli soustředění ve státě Washington, kam Jai odletěl. Tam se mu moc nedařilo, a tak putoval do Kansas City Royals, pro které hraje za Omaha Royals. Přestup je sice změnou, ale ne k horšímu. Naopak doufáme, že se mu podaří prorazit, vyniknout a upevnit si místo pro Major League zápasy. Tento víkend hrají s New Orleanským týmem, a proto jsme měli důvod navíc se do tohoto města podívat.

můj host brother Jai Miller ještě za Florida Marlins

Hned první večer jsme šli na Jaiův zápas. Na hřišti ho jde rozhodně podle jeho osobitého stylu poznat. I druhý večer se hrálo a Jai několikrát míček skvěle chytil i odpálil. Zbývá mu už jen vylepšit statistiku ze začátku sezóny a vše pro něj nakonec bude lepší, než kdyby u Marlins zůstal.

Jai odpaluje při zápase.

Jai je center outfielder.

Ve dne jsme se procházeli po městě. New Orleans se od ostatních amerických velkoměst hodně liší. Především kvůli své atmosféře, kterou si uchovalo z dob kolonizace. Vytvářejí ji historické čtvrti jako French Quartetrs. Je v nich spousta obchůdků a kaváren. Domy tu mají vysunuté kované balkony podepřené litinovými sloupy. Nejznámější ulice je Bourbon Street, kam jsme několikrát šli. K večeru se na ní otevřou noční kluby a začne připomínat menší Amsterdam. Je na ní také známý obchod s Voodoo panenkami, které ostatně najdete po celém městě.

New Orleans, Lousiana

Bourbon Street

Nejfotografovanějším místem je Old Jackson Square a především na něm nejstarší katedrála ve Spojených státech: Saint Louis Cathedral. Pro ni zpívá sestra našeho host fathera, která v New Orleans bydlí, a my ji později měli možnost potkat.

Saint Louis Cathedral

Koupil jsem hlavu aligátora, která je podstatně menší než tahle.

Na náměstí jsme si zase pronajali kočár a svezli se po okolí. Obědvali jsme v restauraci Bubba Gump. Ta je inspirovaná filmem Forrest Gump a s jiným jídlem než krevetami v ní nepočítejte. Mají stejné logo jako Bubba Gump Co. ve filmu a jako dekoraci věci z natáčení. V restauraci jsme se náhodou potkali s hráči New Orleánského baseballového týmu, proti kterým Jai hrál. I to svědčí o kvalitě této restaurace, kterou nenajdete pouze v New Orleans ale napříč USA a i v jiných zemí. Poseděli jsme ve slavné kavárně Café du Monde, která leží poblíž Francouzské tržnice, kde jsme také dobrou chvíli strávili koukáním po suvenýrech. Tam nás zarazilo množství hlav krokodýlů, které byly lacino na prodej. Aligátoři v deltě Mississippi běžně žijí. Myslím si, že tyhle pocházeli z chovu na maso. Každopádně jsem jednu vypreparovanou hlavu aligátora koupil. Už jen proto, že kdybych to neudělal, litoval bych toho po dlouhou dobu stejně, jako když jsem od překupníka v čínské čtvrti v New Yorku nakonec nekoupil kradené hodinky Rolex a s kamarádem si to doteď vyčítáme.

Většině lidí se nejspíše při vyslovení New Orleans vybaví hurikán Katrina a v současné době aktuální únik ropy do Mexického zálivu, který městu vůbec neprospěje. Už tak je na něm vidět chudoba. Poslední den začalo pršet, a tak jsme museli zrušit domluvenou strašidelnou exkurzi po hřbitovech a pouze projeli kolem Superdomu, což je největší krytý stadion na světě.

Vrátili jsme se do Alabamy zase pozdě večer a mě čekal poslední den v Americe, ve kterém jsem měl jediný úkol: sbalit si!

Čím více se blížil konec školního roku, tím méně jsme se učili a měli hodně volného času. Dva týdny před koncem měla naše škola svůj Awards Day, při kterém všichni studenti šli do tělocvičny, kde nám rozdali diplomy. Ceny byly udíleny vždy čtyřem lidem s nejlepším skórem v předmětu, a proto nakonec skoro každý s nějakým oceněním domů odešel. Poslední týden do školy nemuseli chodit seniors, studenti posledního ročníku, a tak byla většina mých hodin poloprázdných. Naposledy jsem do školy šel 21. května. Vysvědčení nám poslali poštou. V pátek se také na fotbalovém hřišti konala graduation – událost, při které maturantům předají diplomy, oni vyhodí čepice do vzduchu a končí tak pro ně povinná školní docházka. Naposledy jsem se tedy viděl s většinou kamarádů a lidí, kteří mě tento rok obklopovali.

graduation Dallas County High School

Není divu, že byl Luke jmenován do All Stars Teamu.

Ve středu ráno jsme autem odjeli přes Mississippi a Tennessee do Jonesboro. Cestu nám zpestřila nevídaná bouřka, která nás zaskočila na posledních kilometrech. Začalo pršet tak intenzivně, že nebylo vidět na krok a pod mostem na dálnici vzniklo parkoviště. V Arkansasu jsme se setkali s oběma dcerami Betty a jejich dětmi, za kterými jsme tam jeli. Další den měl graduation Caison, který ukončil 6 let školy. Tato graduation oslavuje to, že dítě ukončilo kindergarten a elementary school. I když nejde o tak důležitou událost, jakou je graduation z high school, šlo vlastně o důvod naší cesty tam. Zašli jsme se podívat na baseballovou hru Luka. Bylo legrační sledovat pětileté kluky, jak se snaží trefit pálkou do míčku a rodiče, kteří jim v tom drží palce. Luke mě mile překvapil a byl v týmu jednoznačně nejlepší. Hned napoprvé odpálil míček tak daleko, že stihl oběhnout všechny mety! Následovala řada rodinných večeří a nocí strávených povídáním.

Potom jsme my a nejstarší z dětí: Caison a Eme odjeli do Memphisu. Prošli jsme se po Beale Street, ulici známé kvůli jazzovým klubům a barům. Obědvali jsme tam v Hard Rock Cafe. Svezli jsme se po městě v kočáru taženým koňmi a centrum tak do detailů poznali. V pět hodin jsme šli do The Peabody Hotel, kde už tou dobou čekala spousta lidí na místní atrakci – pět malých kachen. Ve vestibulu hotelu mají malou fontánu, ve které tyhle kachny plavou a v pět hodin je z ní personál odvede po červeném koberci do výtahu, kterým odjedou do klecí, kde jsou přes noc. Stalo se z toho něco, co nesmíte, pokud jste poblíž hotelu řetězce Peabody minout. Viděli jsme hotel, ve kterém byl zastřelen Martin Luther King. Zřejmě proto že začaly velké prázdniny, se nám nedařilo najít volný hotel. Podařilo se nám to až na poosmé a nešlo o třídu, na kterou je naše host mum zvyklá. Zvlášť když nám v kuchyni přeběhla myš.

Beale Street

Významný vůdce Afro-amerického hnutí za lidská práva Martin Luther King byl zastřelen v těchto apartmánech.

Celý druhý den jsme byli v Gracelandu. Tam bydlel Elvis Presley a nyní se můžete do jeho domu podívat. Přes ulici je mu věnováno další muzeum s několika výstavami. U plotu Elvisova domu jsme už jednou byli a já a Arch tam zanechali své podpisy. Tentokrát Betty koupila vstupenky do něj a muzeí. Naštěstí šlo o VIP tour, takže jsme na nic nikde nemuseli čekat. Samotný dům je uvnitř vkusně vybaven. Druhé poschodí stále slouží Elvisovo potomkům, kteří dokonce v době naší návštěvy byli doma. Zepředu se mi dům líbí, ovšem zezadu jde o splácaninu. Uprostřed zahrady je také postaveno několik budov a nesmyslných plotů a cestiček. Elvis Presley má na pozemku i hrob. Vedle něj leží jeho rodiče, bratr a manželka. V muzeích jsou k vidění Elvisova auta, oblečení a dokonce i dvě soukromá letadla, do kterých se dá jít.  

Graceland

Dům Elvise Presleyho je vkusně laděný.

V Gracelandu jsme se potkali s Elvisem Presleym! Bohužel jenom ve Photoshopu.

Domů jsme dorazili pozdě večer a bylo příjemné, spát opět ve své posteli.

Na bankovkách stojí: "In God we trust."

Američané chodí do kostela většinou jednou týdně a nejde o takovou nudu, jak si možná myslíte. Má současná host family pravidelně do kostela nechodí, takže když jsem se do něj dostal, bylo to s někým jiným. Velikost kostelů se hodně liší, od těch malých po obrovské, které jsem viděl v Memphisu a dají se srovnat s kinem.

Debata v Las Vegas

Dříve jsem se zmínil, že se jeden čas o mě z části staral pan Williams. To je člověk s opravdu otevřeným srdcem a na povolání pastora se hodí. O jeho dobročinné povaze svědčí už to, že když se dozvěděl o rozsáhlém zemětřesení na Haiti, odletěl tam pomáhat! Doteď mi není jasné, jak si přesně vydělává, ale zdá se, že peněz od dárců má dost. Jezdil jsem spolu s ním kostelní dodávkou a měl tak možnost nakouknout do zákulisí. Kostel, o který se stará on, je malinký. Nejdříve jsme vždy objeli lidi s problémy, kterým Williams nezištně dával jídlo a snažil se mladé kluky uchránit od kariéry gangstrů. Připadalo mi, že to co děláme, má smysl. Před mší jsem vždycky srovnal knížky a pomohl s mikrofonem. Pan Williams se mezitím koukal do svých poznámek, o čem bude mluvit. Dorazilo pouze kolem 30 lidí, přivítali jsme se, na nějaké téma se střídali ve čtení Bible a nakonec vytáhli zpěvníky a začali zpívat. Prvně jsem se cítil trochu nesvůj a trapně za Williamse, který žádná Superstar není, ale potom se uvolnil. Nezapomenu na to, jak jednou do kostela přišla bosá holka s horečkou. Náš kostel totiž sloužil především těm nejchudším.

Rozdíl mezi českými a americkými bohoslužbami je v tom, že jsou odvázané a pojaté jako show. Je normální při nich zpívat. Tuhle hranici podlé mého překračuje kostel Terryho kamarádky, do kterého jsme párkrát šli. U vchodu nám podali ruku tři dobře oblečení lidé a styl, jakým nás přivítali, u mě navodil pocit nějaké sekty. Vše začalo jako obvykle. Měli tam tři kamery a na ně bohoslužbu nahrávali a vepředu živě promítali. Za sklem seděl bubeník a další dva lidé z kapely. Mluvilo se a do toho zpívalo. Všichni se chytali u srdce a volali: „Jesus.“ Potom farář někomu šáhnul na čelo a řekl, ať běží, načež ten člověk začal v kapli kolem dokola běhat a vzývat boha. Další paní málem omdlela přitom, jak zpívala. Posadili jí a ona si stále sama pro sebe něco mumlala. Přišlo mi to všechno přehnané, nepřirozené a nekonečně dlouhé. O žádnou sektu se sice nejedená, ale běloši do tohoto kostela nechodí.

jeden z billboardů u silnic

Každý správný Američan na Facebooku vyplní kolonku „O mně“. Je běžné, aby tam stálo: „Alright so you wanna know something about me. Well my name is Haley Neeley. I blow out my candles on March 8th. I was born and raised in Selma, Al. I’m a Junior at DC. Right I’m just trying to find my place in Christ! I love Jesus. He’s awesome!“ U silnic jde také vidět církevní billboardy. Zaujal mě jeden, na kterém stálo: „Did somebody hurt your feelings? Forgive them! My son did.  – God“ Před jídlem o svátku nebo na nějaké akci nebo večeři jsme se vždycky pomodlili.

Víra v boha je v Americe vnímána jako samozřejmost a chození do kostela jako společenská událost.

Před tím než odjedeme, rozhodla se nás Betty vzít na výlet. Dohodli jsme se na návštěvě Atlanty – hlavním a největším městě státu Georgie.

černobílá Atlanta, GA

Já Atlantu vždy vnímal hlavně jako to město, kde se mění lety. Proto mě lákalo poznat ji nejen z oblak, ale také se podívat na pár z mnoha míst, která za návštěvu stojí a Atlanta je kvůli nim známá. Jde především o největší akvárium na světě, muzeum Coca-Coly a sídlo CNN.

moje oblíbené auto Chevrolete Avalanche

mapa Atlanty na navigaci v autě

Selmu jsme opustili v sobotu 15. května kolem osmé hodiny. V Atlantě jsme měli přespat a vrátit se domů večer v neděli. Jeli jsme Chevroletem Avalanche, což je Jaiovo auto, se kterým z neznámého důvodu přes sezónu nejezdí a stálo by jinak zaparkované před naším domem. Cesta trvala kolem tří hodin. Zastavili jsme se ve městě Auburn v Alabamě. Tam je známá Auburn University. Viděl jsem tedy kampusy dvou nejlepších univerzit tady v Alabamě: University of Alabama a Auburn University. Jsou to velcí rivalové a obyvatelé Alabamy jsou rozděleni na dvě skupiny podle toho, komu z nich v americkém fotbalu fandí. Mně je to celkem jedno. Millerovi se kloní k University of Alabama, která mimochodem tento rok vyhrála NCCA Championship. Jai má ovšem blíže k Floridě. Obě univerzity měly o Jaie zájem a Betty nám při té příležitosti vyprávěla, že Auburn pro něj poslal do Montgomery soukromé letadlo. Trenéři tu udělají všechno možné proto, aby do týmu dostali ty nejlepší hráče.

skyline Atlanty

Do Atlanty si s sebou nezapomeňte sbalit i nervy na čekání.

Atlanta je díky metropolitním oblastem se svými 5,25 miliony obyvatel uváděna jako 9. největší město v USA a s největším růstem. Jako každé velkoměsto má i ona problémy s dopravou, kterým jsme se naštěstí o víkendu z části vyhnuli. Nijak jsme se nezdržovali a hned jeli do centra, kde těsně vedle sebe stojí World of Coca-Cola a Georgia Aquarium. Koupili jsme si vstupenku na obě věci dohromady. V muzeu Coca-Coly nás nejdřív uvítali krátkým povídáním a potom desetiminutovým filmem. Plátno na konci vyjelo nahoru a za ním byly dveře dál. Mají tam několik výstav o historii, jak se nápoj vyrábí, reklamy a 4D kino, ve kterém promítají snímek o pomateném vědci, který se snaží přijít na recept Coca-Coly. 4D kino znamená, že na vás chrstnou vodu, hýbe se sedačka a v jedné části toho filmu vás do zad štípne vážka v deštném pralese. Ze sedačky vyjede taková tyčka. To mě skutečně vylekalo, i když jsem něco podobného čekal. Na konci můžete ochutnat 60 pití a příchutí, které pod korporaci Coca-Cola spadají a každý návštěvník dostane lahev Coca-Coly zdarma.

World of Coca-Cola

Víte, že logo Coca-Coly může být někdy v cizích jazycích jiné?

Georgia Aquarium je hned naproti v samém centru Atlanty, což mě překvapilo. Jedná se o největší akvárium na světě, ale musím se přiznat, že mi to nepřijde. Je to dáno i tím, že budova zvenku velká nevypadá a sousedí s patrovými garážemi, které s ní splývají. Nejvíc jsem se těšil na prosklený tunel se žraloky, který mě ovšem zklamal. Když jsem byl malý, byli jsme v mořském světě v Antibes ve Francii, což je zábavný park, kde mají vycvičené kosatky a delfíny, ale i prosklený tunel akváriem, který si dodnes pamatuji. Ten v Atlantě je delší, ale po stranách jsou umělé skály, takže ryby hledáte nad sebou a doufáte, že budou mít chuť tamtudy proplout. Ke konci zde ovšem mají velkou prosklenou plochu, která první zklamání vynahradí. Můžete se v klidu posadit a dívat na život ve vodě jako na film v kině. Co mně udělalo asi největší radost, bylo šáhnout si na živočichy: Trnucha americká (Dasyatis americana) a Siba atlantská (Rhinoptera bonasus), kteří tělem připomínají rejnoky. Mají je tu v malém bazénku a pod dohledem si je můžete pohladit. Další atrakcí jsou bílí krokodýli a Běluha severní (Delphinapterus leucas), kterou si pamatuji jako tu velrybu s delfíní hlavou, co dávají na Animal Planet. I tady je 4D kino.

Georgia Aquarium je největší akvárium na světě.

Snažím se utopit Arche.

lepší než v multikině...

V Atlantě má sídlo zpravodajská televizní stanice CNN. Patří jí na první pohled nevzhledná šedá budova přes park vzdálená od World of Coca-Cola. Uvnitř je rozlehlé prostranství, do kterého vystupuje místnost, ve které se natáčí hlavní zprávy. Je možné si zaplatit prohlídku studií. Nenapadlo by mě, že se sem kdy vůbec podívám. Naše host family zprávy CNN často sleduje a nyní jsem viděl do oken, kde ty pořady vznikají!

CNN - "The most trusted name in news."

uvnitř budovy CNN

mrakodrap s průhlednou střechou

dálnice vedoucí pod mrakodrapem poblíž čtvrtě Buckhead

Prošli jsme se po Atlanta Underground, což je směsice obchodů v prostorách pod zemí, které vznikly v době, kdy se Atlanta začala rychle rozšiřovat. Měla by tam být malebná atmosféra s obchůdky, restauracemi a kavárnami. Pohybuje se tam ovšem hodně podivuhodných existencí, takže jsem se tam příjemně necítil. V roce 1996 se v Atlantě konaly Letní olympijské hry. Viděli jsme stadion, na kterém byly zahájeny. Nevyhnuli jsme se čtvrti zvané Buckhead, kde se soustřeďují bohatí lidé a je někdy nazývaná „Beverly Hills of the South“. Šli jsme tam do nákupního centra a Betty zase nakoupila spoustu doplňků do domácnosti.

V Atlantě je spoustu dalších míst, která by stála za návštěvu, ale nebyl na ně čas.

 

Příprava na prom by se dala srovnat s plánováním svatby.  Nejprve je dobré si najít někoho, s kým půjdete, protože se chodí ve dvojicích a lidí, co tam jdou sami, je minimum. Od homecoming uplynulo sedm měsíců a v mých vztazích došlo k zajímavé rošádě a na prom jsem šel s Alanou Tate, což je mladší sestra Beccy, se kterou jsem byl na homecoming, a zároveň nejmladší roztleskávačka na naší škole. Musela se naplánovat barva mé vesty, kde se budeme fotit, kde budeme jíst, koupit květiny a sako, domluvit řidič… petr jelen – marlow.cz – petr jelen – marlow.cz – marlow.cz

Alana Tate

Arche se na prom rozhodla vzít naše kamarádka Alanna Thames (ano, ty jména se pletou ). Jít na prom není vůbec levná záležitost. Lístek pro jednoho stojí $80 a jako exchange student si také pravděpodobně budete muset koupit oblečení. Všechno za nás ovšem zaplatila host family a také nám dovolili využít jednu z limuzín, které vlastní.

Arch si dal opravdu záležet a trvalo mu dobrou hodinu obléknout si sako a upravit vlasy. Chtěl vypadat co nejlépe a nejradši by byl na fotkách sám. Kolem šesté jsme vyzvedli holky. Každý z nás pro tu svou šel sám, bavil se chvíli s jejími rodiči a potom jí dal kolem ruky květinu. Jde o umělohmotnou kytičku, která se dává kolem pravé ruky, a i když mi to připadalo nepohodlné, zkusil jsem si to dříve na sobě a nepohodlné to není. Holka vám zase na sako připevní jinou malou kytku. Vrátili jsme se domů a fotili se. V městě jsme se zastavili na Art Show, o které se zmíním nakonec, a večeřeli v jedné mexické restauraci s výhledem na řeku, co protéká Selmou. Na prom jsme dorazili kolem 8:30 a tancovali až do konce. Před jedenáctou zastavili hudbu a všichni seniors se seřadili před vchodem a vcházeli dovnitř, jak se četla jejich jména. I když měl být prom do 12, většina lidí po tom odešla a přesunula se na párty. Prom je totiž hlavně o tom, kam jdete po něm. Máma Alany trpí rakovinou a nedávno prodělala operaci. Udělalo se jí špatně a rodiče Alany si přáli, aby šla domů, takže mě musela opustit.  

Arch Archavanuntakul, náš host father Randall a já

 

v obýváku u krbu

Upravuje mi kravatu.

 

 

Marlow.cz – copyright

Až příště někomu svěřím foťák, zdůrazním, že tam chci mít hlavu celou.

 

Alana Tate a já

Arch Archavanuntakul a Alanna Thames

pohromadě v naší zahradě

Nastupujeme do limuzíny a řidič James Shannon, který pro Millerovi pracuje, nám otevírá dveře.

Zavezli jsme domů Alannu a jeli k nám, kde okamžitě do postele padl Arch. Z nepochopitelných důvodů totiž už předem avizoval, že na žádnou afterparty nepůjde. Já pokračoval k Tonymu. Přestože je to jeden z mých nejlepších kamarádů, nikdy jsem u něj doma nebyl. Řidič mě zavezl až k jeho baráku a neměl se kde otočit, takže jsme mu museli ukazovat a on příjezdovou cestu, která je ve strmém svahu, musel centimetr po centimetru vycouvat. U Tonyho jsem potkal kluky ze skate parku a další kamarády a zůstal s nimi asi do čtyř hodin.

Ve stejný den kdy byl prom, byla bohužel i Art Show – výtvarná soutěž, které jsem se zúčastnil ve 3 kategoriích: kresbě, vodovkách a fotografii. Přál jsem si vidět díla všech studentů, takže jsem ostatní přemluvil, abychom se tam v rychlosti zastavili. Umístil jsem se na 1. místě v kresbě a vyhrál 50 dollarů. Nejspíš sem později přidám kvalitnější fotku než tu z novin, pokud budu mít možnost svůj obraz znovu vidět. Bude se totiž dražit. Za školu jsem byl už dříve na soutěži ACE WCCS v oboru Informační technologie. Spolu s matematickým géniem Dillonem a počítačovým maniakem Kennethem pojedeme také do Birminghamu na celostátní soutěž ve webdesignu.

↑   Na titulní straně „The Selma Times-Journal k článku „Students show off art“ ještě před tím, než jsem vyhrál. “ Jako výtvarníka mě tu lidé docela obdivují a ředitel školy si ode mne nechal na zakázku za 40 dollarů nakreslit jeho dům.

Když už jsem u těch pomíjivých úspěchů, tak jsem v současné době na každém volebním letáku Terri Sewell, Demokratky kandidující za Alabamu do Kongresu. Můžete se na mě podívat na internetu zde, pokud kliknete na druhou fotku v pořadí s názvem „Investing in Education“. Když jsem byl na Selma High, přišla jednou do školy a vybrali pár studentů, aby se s ní šli fotit. Tou dobou jsem netušil k čemu to je a jenom věděl, že jde o nějakou političku. Naše host mum Terri Sewell dobře zná a podporuje ji. Jednou domů přinesla leták, aby se nám pochlubila, protože ona na něm spolu s ní také je. Otevřel jsem ho a uviděl se tam. Museli jsme se tomu smát.

skyline Miami

 

Začátek tohohle výletu byl pro nás překvapením. V úterý jsme vystoupili ze školního autobusu a na příjezdové cestě k našemu domu potkali jednoho člověka, který pro Millerovi pracuje, on zastavil a povídali jsme. Na rozloučenou řekl, že se stejně uvidíme v pátek, kdy nás má vést na letiště. Řekl jsem mu, že se musí plést, protože my se z Los Angeles a Las Vegas vrátili před čtyřmi dny. „Jedete na Floridu,“usmál se a šlápl na plyn. Doma se nás potom Betty zeptala, jestli nám nebudeme vadit, když v pátek nepůjdeme do školy a že koupila letenky do West Palm Beach na Floridě. Důvodem naší cesty bylo setkat se s Jaiem, který v Jupiter trénuje s Marlins, vzít jeho auto a dovést ho prvně domů a později do New Orleans, kde jejich soustředění pokračuje.

Let byl brzo ráno a my museli vstát v nekřesťanskou hodinu, abychom do Birminghamu dojeli včas. Lety jsme měnili v Atlantě, GA, což je nejfrekventovanější letiště v USA a především sídlo Delty, takže není divu, že jsem tam byl tenhle rok už potřetí. Přestože jsme letěli do West Palm Beach, náš hotel byl v jiném městě blíže k Jupiter, což není jenom pátá planeta ve sluneční soustavě ale také město na Floridě. Betty proto mluvila o tom, že tam z letiště budeme muset jet. Myslel jsem teda, že si vezmeme žlutého taxíka. Mýlil jsem se! Na letišti na nás čekala dlouhá černá limuzína s televizí a pitím. Nalezli jsme si do ní a já mezitím počítal, jestli cesta limuzínou nevyjde stejně draho jako letenky pro jednu osobu sem z Alabamy. Překvapení pokračovalo, když řidič zastavil před hotelem Hilton.

Na letišti na nás čekala tahle černá limuzína s řidičem.

Betty si očividně komfort neodpustí ani na cestách. (na fotce Arch a Betty v limuzíně)

 

hotel Hilton, ve kterém jsme spali první noc

 

ulice Miami, to červené auto je Ferrari

Měli jenom jeden volný pokoj, a proto se rozhodlo, že já a Arch budeme na pokoji s Jaiem, který v Hiltonu po dobu tréninku bydlí. Zaťukali jsme mu na dveře. Vůbec se nezměnil. V hotelovém pokoji se chová stejně jako doma. Na podlaze se válelo oblečení a u koše prázdná krabice od pizzy. Jai žije v kufru. Ani za 5 měsíců, co byl doma, ho nikdy nevybalil! Okamžitě zalezl do postele a vrátil se k tomu, co dělal: brouzdání netu na Macovi, chat a volání si s kamarády. My mezitím odpočívali po tom ranním vstáváním. Betty nás za chvíli vyzvedla s tím, že se podíváme po okolí. Šli jsme na oběd a já se ptal na Miami, do kterého jsem se vždycky chtěl podívat. Doma jsem se díval na Google Maps, podle kterých je to z West Palm Beach cca 1 hodina 15 minut. Betty si pořád myslela, že je Miami daleko víc na jihu, než skutečně je. Takže jsem se ho definitivně vzdal. Problémem bylo, že jsme na Floridě byli 3 dny včetně cesty do Alabamy a za tak krátkou dobu nejde stihnout všechno. Každopádně jsme najeli na dálnici a tam byla cedule Miami – 72 miles a Betty teda svolila, že tam pojedeme! V Miami jsme se podívali na dvě pláže a potom do centra s mrakodrapy.

 

Miami Beach

 

Blížíme se k downtown Miami, Florida.

 

I v Miami je špatná doprava. Špičce se nám naštěstí podařilo vyhnout.

 

další pohled na Miami z jedné z pláží kolem

 

Večer Jai přes internet objednal z restaurace jídlo. Potom co ho Arch snědl, se hned bez jediného slova sbalil a odešel. Jak jsme si domysleli k Betty do pokoje. Chtěl se totiž po náročném dnu pořádně vyspat a nelákalo ho zůstat s námi, rozsvíceným světlem a non stop zapnutou televizí. Celý víkend s ním nebyla řeč a promluvil maximálně deset vět. V poslední době se uzavřel hodně do sebe.

Další den jsme jeli do Jupiteru podívat se na trénink pravých Florida Marlins. Mají tu prostor se stadionem a deseti hřišti, kde trénují. Seděl jsem na lavičce vedle top hráčů. Dál jsme pokračovali podél východního pobřeží a zastavili se krátce na jedné pláži.

Jai trénoval na tomhle hřišti a my si sedli na lavičku vedle Triple A hráčů.

 

Já a host brácha Jai Miller - profesionální hráč baseballu za Florida Marlins. Jaiův životní styl, to je: ranní trénik, odpolední lehárko v pokoji v Hiltonu a noční párty s kamarády. Během sezóny cestuje napříč USA, podle toho, kde hrají zápasy.

 

areál Universal Pictures

Namířili jsme si to na západ do Orlanda. To je známé především kvůli zábavným parkům a Disney Worldu. Na nic takového nebyl čas a popravdě v Disneylandu jsme byli minulý týden v Kalifornii a oba jsou si podobné. Velikostí ovšem srovnat nejdou. Přiměl jsem Betty, abychom kolem parků projeli. Jsou obrovské! Mají tu třeba Hard Rock Cafe Hotel a zatímco v Las Vegas mají mini Benátky, tady je hotel ala Benátky 30x větší. Podle GPS jsme omylem zajeli do historického centra Orlanda na nejstarší ulici, kde jsou pouze jednopatrové malé domečky. Dlouhou dobu jsme strávili v downtown, kde mají jezero. Prošli jsme ho kolem dokola a večeřeli tam. Byla tma, když jsme Orlando opouštěli a Betty řídila až do 11 hodin do Madison, FL, kde jsme přespali a já tam nechal nové tričko, které se přidalo na list zapomenutých věcí po hotelích v US.

Orlando, Florida

 

V centru Orlanda jsme strávili hodně času.

 

Orlando je pěkné upravené město. V jezeru plavou labutě a rostou zajímavé stromy z vody.

 

budova v centru Orlanda

 

Za tři dny jsme najeli na 890 mil = 1 446.8 km.

 

Před Florida State Capitol v hlavním městě Floridy Tallahassee.

 

 

Na Floridě jezdí hezká auta jako třeba tohle Lamborghini.

Další den nás čekala pouze cesta do Selmy v Alabamě. Cestou jsme zastavili v Tallahassee, což je hlavní město Floridy. Prošli se v centru a podívali se ke Capitol. Florida je můj oblíbený stát. Hlavně proto, že je obecně čistší a upravenější než ostatní státy. Většina domů jsou vlastně vily s bazénem. Na každém rohu tu mají jezírka s vodotryskem. Lidé jezdí v hezkých autech, což je dáno také tím, že spousta bohatých lidí na Floridě žije. Zvláště v oblasti kolem West Palm Beach a Miami. Jediné co by mi vadilo, je velké množství Kubánců. Za ten víkend jsem jich neviděl moc, ale pravda je, že na ulici bylo slyšet španělštinu! Mají tu u dálnic odpočívadla pro turisty, které jsem v žádném jiném státě neviděl. Všechno je tu bližší evropskému stylu a civilizovanější. Kdybych měl v USA někde žít, vybral bych si Floridu. Je to podle mě celkově nejhezčí stát z těch, které jsem měl možnost navštívit.

Z Las Vegas jsme se přesunuli do slunné Kalifornie do města Los Angeles.  

Kalifornie

 

Doprava v Los Angeles je ještě horší než v New Yorku, který je v žebříčku na 2. místě. Dálnice tu má i 7 pruhů. Z toho ve dvou pruzích nalevo smíte jet, pokud nejste v autě sami. To, kde pracuje soused, se liší od toho, kde pracuji já a kde bydlí kolegové z práce, není tam, kde bydlím. Proto každý do práce jezdí sám a tvoří se neskutečně dlouhé kolony, zatímco ty dva pruhy zejí prázdnotou. Los Angeles je hodně rozsáhlé, protože všechny domy, kromě pár mrakodrapů v centru, mají maximálně tři poschodí. Zajímám se o architekturu a musel jsem kroutit hlavou, když jsem domy v LA viděl. Majitelé si nelámou hlavu a zazdívají dveře, náhodně umisťují okna, přistavují různé balkónky a terásky. Tak vypadá celé město s výjimkou Beverly Hills.

Nejprve jsme se podívali do centra. Bohužel jsme pouze projeli kolem Walt Disney Concert Hall od Franka Gehryho. Zastavili jsme se u stadionu Staples Center, kde hrají nejenom známí Lakers. Přes ulici vyrostly mrakodrapy tvořící Nokia Plaza.

skyline Los Angeles, CA

downtown Los Angeles (Nokia Plaza, naproti Staples Center)

 

Los Angeles je známé především jako místo, kde vznikají filmy a bydlí slavní herci a herečky. Nikdy nevíte, na koho narazíte. Pár exchange studentů dokonce někoho potkalo. Problém je, že i kdybych na někoho narazil já, tak bych stejně nejspíš netušil, o koho jde. A ti hodně slavní zase na veřejnosti vypadají jinak než ve filmu. Arch narazil na Davida Henrieho a má s ním i fotku. Já do té doby nevěděl, že někdo takový je. Prošli jsme se po Hollywood Blvd. Tato ulice se stala slavnou kvůli Walk of Fame. Na tomto chodníku můžete najít hvězdy se jménem hollywoodských hvězd. Před Čínským divadlem (Grauman’s Chinese Theater) tu také mají otisky nohou a rukou známých herců a jejich vzkazy. V Kodak Theater se předávají Oscarové. Z dálky jsme viděli slavný nápis na kopci – Hollywood. Projeli jsme kolem čtvrti Beverly Hills, kde jsou velké vily bohatých lidí. Tato část LA vypadá skutečně hezky. Před domy mají upravené trávníky, palmy, drahá auta… Rodeo Drive je ulice s obchody, kam chodí nakupovat ti nejbohatší. Jde o tu ulici, do které pošle Richard Gere nakupovat Julii Roberts ve filmu Pretty Woman. Ten obchod, kam ona zajde a oni jí odmítnou, už ovšem nestojí. Za to tu mají jiné. Tato část LA se mi moc líbila, přestože jsem si tam nic nekoupil.

Hollywood

Hollywood Blvd a na něm Walk of Fame

 

U hvězdy Michaela Jacksona

Walk of Fame

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Los Angeles nikdy nevíte k čemu se nachomítnete. (Ta televize má moje iniciály )

 

Rodeo Drive

 

Na Rodeo Drive nakupují ti nejbohatší z nejbohatších.

 

panorama Rodeo Drive

 

Holky v Bentley na Rodeo Drive, které na mě pokukovaly a já neměl zájem.

 

Nejspíše natáčení videoklipu nebo jednoduše focení. Taková práce by se mi líbila.

 

Viděli jsme nejstarší dům v Los Angeles ve staré části města, kde žijí převážně Mexičané.

S LA jsou také neodmyslitelně spjaté pláže. Ať už se jedná o Santa Monicu nebo Venice Beach. Santa Monica má známé molo, Venice Beach zase promenádu s obchůdky a lidmi, kteří předvádějí vystoupení všeho druhu. Já jako první zamířil ke skateparku, který je na pěkném místu pod palmami přímo u pláže. Smočil jsem nohy v Tichém oceánu. Vlny využívá spousta surfařů. 

Za mnou molo na pláži Santa Monica

Explore America si počíná chytře, když jako průvodce najímá mimo jiné i méně známé herce. Tihle lidé jsou totiž kamarádští, odvázaní a mají smysl pro humor. Potkali jsme se zase se Samem, který s námi byl na zájezdu po východním pobřeží. Sam je sympatický a jako na míru šitý kladným hrdinů, co se ničeho nebojí. Bydlí právě v Los Angeles. Stejně tak je LA domovem našeho dalšího průvodce – černocha Christophera Birta. Ten si dokonce zahrál menší ale viditelnou roli ve filmu Bodyguard nominovaného na 2 Oscary a s nejlépe prodávaným soundtrackem všech dob! V autobuse jednou začal na hudbu tancovat jako striptér, což se hodně holkám líbilo. Když jsme se míjeli s druhým autobusem, vždycky jsme na sebe dělali různé blbosti. Myslím, že si začali oni, když jednou předstírali, že tancují, aby nám ukázali, že jsou větší party bus. Chris pohotově řekl, ať jim ukážeme zadky. Jednou jsme se zase všichni schovali pod sedačky, aby se divili, kam jsme zmizeli. Poslední společnou noc nám pustili písničky stylu Blah Blah Blah nebo od Black Eyed Peas a Lady Gagy a my si všichni stoupli do uličky a tancovali na ně. Tou dobou už neřídil autobus ten český emigrant, o kterém jsem vyprávěl. Kdyby jo, asi by ho trefil šlak, protože jsme autobus pořádně rozhýbávali. Měli jsme rozsvícená světla, takže šlo dovnitř vidět a lidé na chodnících se za námi překvapivě otáčeli. Když se objevilo policejní auto, Chris zavelel: „Sednout!“ Potom co nás minulo, jsme zase pokračovali.  Chris nám také říkal různé drby a příhody. Třeba jak omylem polil Bradu Pittovi auto benzínem a další.

 

my na pláži

 

To, že Venice Beach od Los Angeles odděluje tříproudová silnice, by vás nenapadlo.

 

západ slunce na pláži Santa Monica

 

Na molu v Santě Monice končí Road 66, známá silnice spojující východní a západní pobřeží US.

 

molo Santa Monica

 

Venice Beach

 

skatepark Venice Beach

 

surfaři na Venice Beach

 

trojice surfařů před budkou plavčíka na Venice Beach

 

pohodička na pláži

 

spolu s jednou z Češek, které na tomto výletu byly

 

LA to je také vysoká kriminalita, gangy a rap

Arch se konečně dočkal a dostal se tam, kam od samého začátku pobytu v USA tolik chtěl – do Disneylandu. Já a Honza jsme tenhle den zprvu považovaly za zbytečný a oba bychom radši zájezd o den prodloužili a jeli do San Francisca. Celý den strávený v Disneylandu ale nakonec nebyl vůbec špatný! Šli jsme na všechny horské dráhy a náramně si to užili. Disneyland je sám pro sebe malým světem. Kulisy jsou tak reálné, že jsem v jednom místě nevěděl, jestli je obloha jenom namalovaná nebo skutečná. Každý večer tu mají u hradu ohňostroj, který je pomalu větší než ohňostroj v Praze na Silvestra.

Až po přejezdu do LA jsem také zjistil, že jsou na zájezdu dvě Češky, které se mě sice neobtěžovaly před tím najít, ale nakonec jsme se často bavili a byli fajn. Během tohoto týdnu jsem potkal spoustu nových kamarádů a jsem rád, že jsem měl možnost potkat se s těmi starými.

Disneyland v městě Anaheim

Disneyland

 

V pátek 26. dubna nás čekal 3 343 km dlouhý let do Alabamy. Přestupovali jsme v Atlantě, GA a domů dorazili po půlnoci.

Ráno jsme posnídali s naším českým řidičem, jehož angličtina by mohla být po 20 letech v USA skutečně lepší, ale je to chlapík, který se ničeho nebojí a nemá zábrany. Povídal nám o krizi, která ho připravila o 4 autobusy, a vzpomínal na zlaté časy, kdy vozil Taiwance. Jednou prý s autobusem na jednoho Asiata čekali a mysleli, že se ztratil. On se po půlhodině objevil s omluvou, že v Las Vegas koupil pro dceru dům za 250 000 dollarů.

hladina Hooverovy přehrady z letadla

Hory tu jsou, ale oddělují je velké roviny.

Potom jsme vyrazili na čtyřhodinovou cestu ke Grand Canyonu. Když opustíte oblast LV, ocitne se v jiném světě. Jestliže jsem se o části Arkansasu, kam jezdíme, vyjádřil jako o rovině, beru to zpět. Krajina Arizony a Nevady má sice hory, ale jsou tu obrovské roviny a pustiny. Dálnice vede rovně, kam dohlédnete. A vegetace je tu minimální. Krajina je vyprahlá a suchá. Dokola nás upozorňovali, ať pijeme hodně vody.

 

silnice v Arizoně a minimální vegetace kolem ní

Při pohledu na tuhle fotku vždycky dostanu žízeň.

Hooverova přehrada byla vybudována v třicátých letech a svého času byla největší přehradou na světě. Abychom přes ni mohli přejet, musely naše autobusy projít kontrolou kvůli obavám z teroristického útoku. Kvůli dopravě na přehradě, která rušila její statiku, se Američané rozhodli jí ulehčit a těsně před ní staví obrovský most. Mají ho už skoro dokončený a bude z něj na přehradu dobrý výhled. Je hodně vysoko.

Hooverova přehrada (Hoover Dam)

most ve velké výšce před Hoover Dam

 

Takhle jsme cestovali.

Míst na návštěvu Grand Canyonu je víc. My jsme jeli na Grand Canoyn West, který se nachází v oblasti indiánské rezervace kmene Hualapai, jehož lidé se z velké části na jeho chodu podílí. Naše autobusy museli zastavit, my vystoupit a čekali jsme na autobusy národního parku, které nás ke Grand Canyonu přivezou. Tohle stanoviště tvořila jedna budova, kde se dalo především koupit pití. Pokud jste chtěli na záchod, museli jste jít do karavanu, u kterého se pochopitelně stála fronta. Po varováních našich průvodců, jak bude cesta drncat, jsem si jí představoval víc dobrodružněji. Vyzvedli nás však normální autobusy, které nás dovezli na další stanoviště – letiště. Cesta nebyla vůbec hrozná. Pouze v jedné části nebyl asfalt, a tak se dost prášilo. Tam jsme přestoupili do dalšího autobusu, který nás nejdříve zavezl přímo k Eagel Pointu, jak se této vyhlídce říká. Název dostala od útvaru na skále naproti, která skutečně připomíná orla. V roce 2007 tu otevřeli novou turistickou atrakci. Skywalk je prosklená lávka ve tvaru oblouku. Diváci se tak mohou dostat nad skutečnou hloubku kaňonu. Most je postaven ve výšce více než 1km nad řekou a vystupuje od skály 22 metrů do prostoru. Viděl jsem Skywalk už tolikrát na fotkách, že jsem tam opravdu chtěl jít. Překvapilo mě, že jsme tam ze všech exchange studentů šli pouze tři. Já si totiž myslím, že Grand Canyon je v současnosti s touto atrakcí už hodně spjatý a byla by škoda si tu možnost nechat ujít. Zaplatili jsme za to $30 a popravdě nijak výjimečné to není. Na lávce se nesmí fotit, což je věčná škoda. Chodí se po ní v návlecích a máte svého průvodce, na kterého se můžete na všechno ptát a on je zároveň fotografem a snaží se vám nafotit fotky, abyste si je potom za hodně peněz od něj koupili. Pohled dolů přes sklo nemůže působit závrať, protože není s čím tu výšku porovnávat. Kdyby dole někdo chodil nebo byla řeka, člověk by si uvědomil, jak vysoko vlastně je.

Okolí kolem první zastávky ke Grand Canyonu vypadalo takhle

Prošel jsem se na Skywalk - prosklené lávce do U.

  

Stojím na Eagle pointu a za mnou je výhled na útvar ve skále, který připomíná orla.

Výška, v jaké Skywalk je, bohužel tolik nevynikne. I tak je ale ohromující.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

Vyhlídka Eagle Point dostala jméno podle tohoto útvaru.

 

Já a Indián z kmene Hualapai. Kdybychom udělali krok dozadu, spadneme z výšky 1 220 metrů.

 

Někteří lidé s oblibou na okraji sedávají.

 

Počkali jsme na další autobus, který nás převezl k vyhlídce zvané Guano Point, ze které jsou na kaňon také hezké pohledy. Mají tu malou restauraci, kde dostanete najíst a potom můžete vyšplhat na kopec uprostřed, ze kterého máte ještě lepší pohled na Colorado River, kterou z Eagle Pointu tak dobře vidět nelze. Nad Grand Canyonem létá hodně vrtulníku s turisty.

Národní přírodní rezervace Grand Canyon

 

↑

„Ještě mi trochu popojdi, ať tam máš tu řeku celou.“

 

←

Část skály, na které stojím, zrovna dvakrát stabilně nevypadá. I přesto u kaňonu žádné jištění nenajdete.

 

 

 

 

 

 

 

 

pohled na řeku Colorado River z Guano Pointu

 

Grand Canyon

 

já s kamarádkou a za námi krásný pohled do dálky na celý Grand Canyon

 

Pořizuji fotky, které jste viděli.

 

Nazpátek jsme zase absolvovali cestu dvěma autobusy a potom tím naším dojeli zpátky do Las Vegas, abychom si ho užili v plné parádě v noci.