Marlow.cz

Na poště na mě čekal balík. Když jsem si ho vyzvedl a rozbalil, držel jsem v ruce Yearbook. Listování jím mi nepřipomnělo jen kamarády a zážitky z Ameriky, ale hlavně to, že těmto stránkám dlužím článek o svém návratu domů.

Cesta domů

Alabamu jsem opouštěl 5. června a letěl do Prahy přes Atlantu a Paříž. Zajímalo mě, jak může na amerického turistu Evropa působit. Jaký z ní asi bude mít moje hostmum pocit, až se sem vypraví? Neviděl jsem Českou republiku rok, a proto si myslel, že budu mít šanci ji znovu objevit.

Už z okénka letadla byl patrný jiný reliéf krajiny a především míra urbanizace naší země: jasně oddělené lesy, pole a města. Kam se poděly předměstí plné čtyřproudých dálnic a nekončící řady stejných rodinných domů? Proč stojí tak blízko u sebe a mají červené střechy? Kde tady ti lidé jedí? Nevidím žádné Taco-Bell ani Wendey‘s.  Letadlo se začne stáčet směrem k Ruzyni. Prahu máme jako na dlani a je krásně vidět dům, ve kterém bydlím. Za chvíli dosedáme a rolujeme po ranveji. „Hele, králík!,“diví se Kanaďan, se kterým cestuji.  Jsem doma!

Pražské letiště mi najednou přišlo strašně malé. Na novém terminále se pomalu procházela hrstka lidí. Vzal jsem si kufry z běžícího pásu a poprvé na mě někdo česky promluvil: „Celní kontrola, pane.“ Pak už nic nebránilo tomu, abych se setkal s rodinou. Ta se vůbec nezměnila a vypadalo to, jakoby se zastavil čas a já si jenom někam odskočil. Jediný, koho jsem měl problém dešifrovat, byl můj brácha, který mě přerostl, nechal si narůst delší vlasy a změnil se mu hlas. Brzy jsme si ale na sebe zase zvykli.  Cestou domů jsem zaregistroval další markantní rozdíly jako neposekanou trávu, záplaty na silnicích a především fakt, že všechny věci v ČR jsou v poměru k věcem v Americe 1 ku 1,5. To byl asi největší problém, protože jsem musel i obyčejnou skleničku držet opatrně, aby mi neproklouzla mezi prsty. Tak malá mi přišla. Během dalších dnů mi došlo, že nebudu spát na posteli 3×2 metry, a má aklimatizace byla u konce. Postupem času mi došlo, že má člověk tendenci si věci idealizovat. Zatímco v USA jsem si často myslel, že některé věci děláme jinak a lépe, přišel jsem na to, že tomu ne vždy tak je. A nyní je tomu zase naopak. Každopádně jsem byl rád, že jsem opět v kulturní stověžaté Praze.

Orientation meeting

Po samozřejmých setkáních s kamarády jsem se zastavil i v agentuře Americké kulturní výměny – AISE, kde jsme si popovídali o mém nevšedním roce a já dostal možnost promluvit o něm na orientační schůzce pro budoucí exchange studenty agentur AISE a ASSE v aule Vysoké školy ekonomické. Najednou jsem tam stál mezi těmi, co už to „mají za sebou“. Živě si přitom pamatuji, když jsem tam seděl já a nevěděl, co mě čeká. Ve zkratce jsem nastínil, co jsem zažil a především všechny odkázal na tyto stránky.

Rozdílové zkoušky

Jak je to vlastně s přerušeným studiem v ČR? Vše záleží na vaší škole. Protože se probíraná látka v USA většinou neshoduje s tou, kterou byste se učili v České republice, musí tento fakt školy nějak vykompenzovat. Ve většině případů se uchylují k tzv. rozdílovým zkouškám, na které se student látku ročníku, který „zameškal“, naučí. Některé školy vykonání takovýchto rozdílových zkoušek ani neumožňují, jiné ho povolují, ale jejich průběhy a obtížnost se liší. Zatímco na soukromých školách pravděpodobně postoupíte do dalšího ročníku bez problémů, jinde už to nemusí být tak lehké. Některé školy vyžadují srovnávací zkoušky pouze z hlavních předmětů. Gymnázium Českolipská, kam chodím já, je v tomto ohledu zajímavou školou. Vykonání rozdílových zkoušek sice umožňuje, ale jsou abnormálně náročné. V celé historii školy se je podařilo složit prý pouze jednomu člověku, což je skutečně málo, pokud si uvědomíme, že do ciziny každý rok odjedou průměrně tak dva nebo tři. Když jsem do Spojených států odjel, vrátily se z nich dvě holky, které nyní chodí do mé třídy. Jedna vzdala učení o prázdninách, druhá neprošla hned svou první zkouškou z fyziky. Přesto je rozhodně nejsvědomitější z mých spolužáků a má nejlepší známky. Na vysvědčení měla dokonce nakonec samé jedničky, což je na náš ústav v sextě skutečně pozoruhodný výsledek. I přes to všechno, jsem se rozhodl do toho jít.

Pravidla hry na Gymnáziu Českolipská jsou jednoduchá. Rozdílové (komisionální) zkoušky se dělají prakticky ze všech předmětů kromě výchov (tělesná a výtvarná/hudební). Po předložení přeloženého vysvědčení z Ameriky s razítkem od soudního překladatele mi byly uznány hodiny angličtiny. Zbývalo mi tedy 10 předmětů, které jsem se měl naučit. Začíná se na konci prázdnin, kdy se v jeden den smí konat pouze jedna zkouška. Pokud jednu neuděláte, další se nekonají a opakujete ročník. Byl mi přidělen rozpis zkoušek v tomto pořadí: matematika, dějepis, základy společenských věd, chemie, zeměpis, český jazyk, německý jazyk, biologie, fyzika a společenskovědní seminář.

Před koncem školního roku jsem tedy obešel všechny profesory a řekl jim, že zkoušky budu dělat a zeptal se, na co bych se měl při učení zaměřit. Vtip je v tom, že správná odpověď zní: všechno. To není už z principu zvládatelné, protože z každého předmětu jsou toho kvanta, a proto jsou podle mě rozdílové zkoušky na naší škole těžší než maturita, při které se sice učíte látku za čtyři roky, ale z předmětů, které si vyberete a není jich 10 ale 4. Půjčil jsem si sešity od dvou spolehlivých lidí a ještě než skončil spolužákům školní rok, jsem se jimi začal prodírat a učit se. To jsem dělal fakticky na chalupě celé prázdniny, kromě doby, kdy jsme s kamarády dojeli na kolech z Prahy do Vídně. Přinutit se k učení, když ostatní mají prázdniny, je sice těžké (zvláště pak s pocitem, že zkoušky přece nikdo neudělal a navíc lze skončit v mém případě např. na deváté zkoušce z fyziky a ztratit vše), přesto mě slova mého amerického učitele W. Washingtona „hard work pays off“ hnala vpřed.

↑ Praha – Vídeň, 530 km za pět dní

Samotné zkoušky začaly 30. srpna, kdy jsem se ve škole sešel s lidmi, kteří dělali reparáty. Každá zkouška se skládá z testu a potom z mluvené části, kde je přítomna komise. Zkouší vždy vyučující, který třídu ten rok učil, ostatní se však také mohou ptát. Důležitou první zkoušku z matematiky jsem udělal a stejně tak potom hravě i dějepis. Přišlo tedy 1. září a já nevěděl, do jaké třídy nastoupím. Začal jsem tedy chodit do mé třídy a zároveň s tím skládal zkoušky. Všechny jsem zároveň překvapoval tím víc, čím více zkoušek se mi podařilo udělat. Přiznejme si totiž, že všichni mí spolužáci nepočítali s tím, že usedneme vedle sebe v lavicích už v den, kdy jsem jim říkal, že do Ameriky pojedu. Rozdílové zkoušky se mi nakonec podařilo jako druhému v historii našeho gymnázia udělat a neztratil jsem tedy rok strávený v USA. Je třeba říci, že se mi zkoušky podařilo složit i díky trpělivosti mé rodiny a především dědovi, který mi pomohl s fyzikou a matikou. Děkuji učitelům, kteří neztratili soudnost, poznali, že jsem se opravdu dost učil a snažili se mi vyjít vstříc. Doufám, že můj typicky americký příběh dodá odvahy studentům z Českolipské, kteří se v budoucnu z ciziny vrátí.

Škola

Během prázdninového učení nešlo neporovnávat vzdělávací systémy v České republice a USA. Ukázalo se, co mi který dal. Své reálné znalosti totiž doopravdy neotestujete do doby, kdy z kolotoče chození do školy nevypadnete. Zjistil jsem, že se toho v Česku učíme příliš mnoho do všemožných detailů a snadno to přirozeně zapomínáme. A právě že bohužel s tím i to důležité! Méně někdy znamená více. Myslím si, že by se ve školách mělo učit pořádně to podstatné a trvat na tom. Zapomíná se, že škola by měla být přípravou k životu. Americké školství je zase založené na učení hrou a obhajobě vlastního názoru, který lze ovšem těžko bez znalostí souvislostí vytvořit. Respektive názor má každý, s argumenty je to těžší. Ideální by proto bylo od každého něco. V současné době se účastním Pražského studentského summitu, který byl prapůvodně inspirován modely jednání na amerických školách. Je báječné, že takový projekt v České republice existuje. Ze spolužáků jsem sestavil delegaci a zastupujeme letošní rok v OSN Spolkovou republiku Německo, já ve Valném shromáždění. Simulujeme chod Organizace spojených národů a hrajeme si při tom na diplomaty.

Se školou souvisí i trávení času. To byla jedna z dalších věcí, které mě zaskočily. Můj život se stal hektickým a na nic nemám tolik času, kolik bych si přál. Teď na podzim přicházíme a odcházíme ze školy za tmy. Doma přitom zase trávím spoustu času školou. To by se mi v Americe nemohlo stát. Tam byly koníčky a zábava na prvním místě. Nemusel jsem se ničím zatěžovat, žil pohodlně a hlavně podle svého. Proto nelibě nesu komentáře rodičů, jak mám co dělat. Amerika mi dala pocit, že je vše možné, ale musí se za to bojovat. Spojené státy také člověka naučí větší občanské zodpovědnosti a angažovanosti.

Čas plyne dál…

Má hostfamily se má dobře. Jai o prázdninách dostal nový kontrakt a je na vrcholu kariéry. Stal se stálým profesionálním hráčem v Major League za Kansas City Royals, takže zase měním barvy a fandím jinému týmu. Chcete-li, podívejte se na videa některých jeho odpalů zde a zákroků tady. Jai mi taky v říjnu poslal poštou jeho model baseballové pálky, který mi dal k Vánocům, ale já s ní nemohl letět letadlem. Betty odjela v listopadu s kamarádkou na Hawaii. Naše kočka Sydney jednou odešla na lov a už se nevrátila. V listopadových volbách do Kongresu byla do Sněmovny reprezentantů zvolena Demokratka Terry Sewell. Náhodou došlo předtím k tomu, že jsem se objevil v její volební kampani. A snad jí tak i pomohl. Poblahopřál jsem jí proto z domova v dopise ke zvolení.

Začal jsem a skončím balíkem na poště, který obsahoval Yearbook – knížku, na které během školního roku studenti pracují a bude jim ho po zbytek života připomínat. I když jsem se přímo nepodílel na jejím vzniku, zdobí titulní stranu moje kresba Dallas County High School. Pro exchange studenta jsou v Yearbooku neocenitelné fotografie všech žáků, učitelů, školních aktivit a sportovních zápasů.

I když má epizoda života za oceánem skončila, zůstávám v kontaktu s americkou kulturou prostřednictvím akcí Amerického kulturního centra, které toho lidem se zájmem o historii a kulturu USA spoustu nabízí.